|
BYTÍ A DĚNÍ. Lidová moudrost nám radí, abychom nechválili den před večerem, neboť kdož ví: pochválíš, jaké to máme dnes krásné počasí, a sotva dořekneš, přijde smršť a zničí celou úrodu. Máme-li však chválit den teprve večer, znamená to, že se o něm smíme vyslovovat, teprve když už není, když už mu nepřísluší žádné reálné bytí, francouzsky étre, anglicky being, německy Sein. Neboť v rámci bytí, jež si představujeme jako něco neměnného, stálého – svět jest, lidé jsou, město Prahajest -, probíhá neustálý proces změn, neustálý přechod z jednoho stavu do druhého, neustálé plynutí, neustálé vznikání a zanikání, neustálé zhušťování a zřeďování, neustálé příchody a odchody, neustálé dění, francouzsky devenir, anglicky becoming, německy Werden nebo Geschehen, latinsky – toho slova se užívá dodnes - fieri. Jakou platnost však mají naše myšlenky, když skutečnost, jíž se týkají, je každým okamžikem jiná? Chtěli bychom svými myšlenkami vyjadřovat pravdu; ale kde leží pravda, když přítomná chvíle je pro svou proměnlivost neuchvatitelná? V budoucnosti? Nic o ní nevíme. Tedy v minulosti? Pěkná to pravda, když se vztahuje nikoli k jsoucímu, nýbrž pouze k byvšímu. Tato nesnáz vedla filosofy k dvěma krajnostem: jedni tvrdili, že pravda leží pouze v bytí, a nikoli v dění; že proměnlivost jevů tohoto světa je šalba našich smyslů, jíž nepřísluši absolutní, nýbrž pouze relativní skuteč nost (realita). Nejvýstřednější představitelé toho směru byli staří eleaté, kteří našemu proměnlivému světu upírali jakoukoli realitu a prohlašovali, že opravdové jsoucno je neměnné, nepřístupné našim smyslům a poznatelné pouze myšlením; o tom vás poučí heslo Eleatská škola. Druhou krajnost představoval Herakleitos (v. t.), který naopak učil, že podstata tohoto světa záleží v neustálém dění, tedy v proměnách. Herakleitův názor převzal Hegel a po Hegelovi moderní dialektický materialismus pozoruje přírodu jako nepřetržitý dialektický pohyb a změnu. Tyto názory jsou však jen zdánlivě protikladné; ani eleaté si při vší přísné abstraktnosti svého názoru nemohli odmyslit vesmír proměnlivých skutečností, a proto přece jen, byť neradi, byli občas nuceni mluvit o ,jevech" tohoto světa (viz Parmenides), a naproti tomu Herakleitos nemohl nevidět, že záleží-li skutečnost v dění, podléhá nicméně zákonitosti, světovému rozumu, jemuž říkal logos. Rovněž řekne-li dialektický materialista, že všechno je jen nepřetržitý pohyb a změna, vyjádřil tím pravdu, jež se nemění a jež tomu pohybu a změnám je nadřazena. Proto dělej co dělej, z dualismu bytí a dění se nevymotáš; je to sic dualismus pouze psychologický, zaviněný tím, že poznáváme svět dvojím odlišným způsobem, jednak rozumem, jednak smysly, jinak řečeno jednak myšlením, jednak vnímáním, ale co platno, jsme lidé a svou lidskou přirozenost nepřekonáme. Francouzským existencialistům se rozpor mezi bytím a děním jeví v nadmíru černých barvách: člověk v každém okamžiku své existence vytváří sám sebe, a tudíž každým okamžikem se mění, ale druzí lidé ho považují za něco hotového, ukončeného; odtud neustálý konflikt mezi skutečným člověkovým bytím a pouhým zdáním, a odtud též nemožnost vzájemného sblížení a porozumění; o této poutavé záhadě se dočtete bližší podrobnosti v hesle Fenomenologie a existencialismus. Zato náš T. G. Masaryk po svém rozumném a střízlivém způsobu mínil, že i když skutečnost polarity mezi bytím a děním, mezi absolutním a relativním nelze popřít, nemusí nás z toho bolet hlava. „Jsem platonikem potud," čteme v Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem, str. 227, „že v kosmu hledám ideje, že v tom, co pomíjí, hledám to, co trvá a co je věčné. Nemohu se zajímat jen o pohyb, ale o to, co se pohybuje, co se mění. Ve vývoji přírodním hledám účel a řád, v dějství historickém smysl; kladu si otázku, k čemu se to všechno dělo a kam to směřuje. Proti darwinismu, proti jednostrannému evolucionismu a historismu zdůrazňuji stránku statickou: to, co trvá – je navěky. Nejen Herakleitovo panta rhei, nejen stálá změna, ale podstata věcí se měnících; vedle dynamiky a v ní statika, veliká architektura všeho bytí. Proto i v člověku hledám to, co trvá: jeho nesmrtelnou duši." Konflikt mezi bytím a děním i mimo filosofii se projevuje jako konflikt mezi teorií a praxí. [BACK] |